AGADIR

Vyhledávání:

osoby
akce
projekty
skladby

Agadir na facebooku:

Agadir na Instagramu:

Agadir na Wikipedii:

Kanál RSS:

Jsme členové
Českého centra Mezinárodního
PEN klubu

Jsme členové
Sdružení Q

Pořady z cyklu
"Agadir: Na strunách naděje"
jsou konány
za finanční podpory
Státního fondu kultury
České republiky

Mediální partneři:

Přihlášený uživatel:
žádný

Vaše IP adresa:
3.141.244.201

Přístupy celkem: 40925455
Přístupy dnes: 13546

Optimalizováno pro rozlišení:
1280x720 a vyšší

Neznm

Kukuřici bylo cítit až ve skleníku. Tak nějak by mohla začínat povídka o Belovi, ale nezačíná, protože Belo neumí vařit. Dosud ještě nikdy nezapnul sporák, a také nač? Něco se vždycky najde a on vařené jídlo stejně nemá rád. Kromě toho vstává až kolem poledne. Jakmile vstane, jde hned do hospody. Pult s pivem stříknutým hruškovicí je přesně čtyřicet dva kroků od brány. Vždycky kroky počítá. Je to trénink pro mozek a den je potřeba nějak začít. Vlastně to není nijak jednoduché. Sotva vstane, vykouří nejprve ještě ve skleníku svůj životabudič. Psi se k němu vrhnou, olizují mu ruce i nohy, v tu chvíli je nejšťastnějším člověkem v dědině. Zobjímá Lindu, Bubíka, Lejdinu a nakonec Alíčka pacholíčka, malíčka, balíčka, cvalíčka. Toho musí hladit opatrně. je to ještě štěně, zuby má jako malé jehličky. Když se tedy vyobjímá se psy, jde dát slepicím. Nezapomene ani na Zuzu, která sedí už druhý týden na vejcích. Je třeba ji jemně nadzvednout a vynést ven, aby se nazobala a napila. To mu poradili místní. Tento malý obřed ho naplňoval pokojem. Cítil se být vesničanem. Jednoduše mezi ně zapadl. Vždy, když vynášel Zuzu, musel si dát pozor, na Běličku číslo jedna. To byla jedna ze tří bílých slepic, které k ostatním strakatým přikoupil později.Když je zpočátku všechny spolu s kohoutem nenávistně ďobali, rozhodl se, že dokud je hejno strakatých nepřijme mezi sebe, bude hrát roli náhradního kohouta sám. Sedl si tenkrát na malý dřevěný stolík doprostřed slepičího kokodání a ty tři bílé slepice se kolem něho držely co nejblíž. Dokonce sem tam i zakokrhal. Ale bílým slepicím to Ďobání asi dělalo dobře, protože když seděl na stolíku a pokuřoval, jedna ze slepic, tenkrát ještě jedna z bílých, dnes už ví, že to byla Bělička číslo jedna, se vytrhla, urvvala mu hořící cigaretu z úst a utíkala k plotu malého slepičího dvorečka. Bylo to tak nečekané, že mu na cigaretě zůstala nalepená jemná kůžička horního i dolního rtu. Teď, když z kurníku vynáší Zuzu, přičapnutou na vejcích, chodí Bělička číslo jedna okolo, jako by žárlila. Takže, když dá Belo slepicím, napustí psům čistou vodu, nasype jim granule a zapálí si druhou cigaretu. Dovolí ještě psům, aby mu pooblizovali ruce a nohy a spokojeně se obrátí ke vrátkům. Ještě čtyřicet dva kroků a čeká ho pivo. Ale hruškovici si takto nalačno nedá, ta má svůj čas až v podvečer. Přidává si ji obyčejně do šestého nebo sedmého piva. Když se po prvním a druhém pivu vrací, stín se konečně přehoupne za dům. Tenkrát začíná fáze plánování. Tady za domem se plánuje fantasticky. Posadí se do rohu k zídce a dívá se rovně na obzor přeťatý obrovským ořechem z vedlejší školní zahrady. Pozoruje přitom sousedovu anténu, na které stále posedávají hrdličky. Stává se často, že taková hrdlička pohne celou anténou. To pak vybíhá soused a nadává. Belo se přikrčí ke stěně kůlny, aby soused neviděl, jak se směje. Ale nesměje se rozhněvanému sousedovi, ale šikovné hrdličce. Když se soused vykřičí a zajde do domu, sedne si Belo znovu do rohu k zídce a plánuje. Například tuje. Mohl by jich pěstovat třeba i dvě stě. Nebo, ještě lépe: čtyři sta. Ze semínek by vyrostly tak za dva roky. To už by byly vhodné na prodej. Po dvou stovkách za kus a hned to dělá osmdesát tisíc. Stačí je jednou za čas zalít, to je všechno. Květináče by dal do přední části dvorku, zabezpečil před psy a hotovo. Nebo aranžovat ze skalky malé ozdobné misky. Ty by ale musel prodávat soused. Vlastně i tuje by mohl, má na to buňky. Už se mu napříště nebude smát kvůli těm hrdličkám. Belo se usmál při představě osmdesáti tisícovek. Možná už teď zazdí pivo hruškou, když tak dobře naplánoval tu skalku a ty tuje.
A pak ji uviděl. Stála u vrátek a upřeně se dívala do dvora. Nevěděl honem, jestli to není nějaká dávná známá. Už ve skleníku si připravil úsměv, ale jak se přibližoval ke vrátkům, viděl,že to asi žádná známá nebude. Nepřestal se ale usmívat, protože Belo má slušnost v krvi. Neznámá se ale neusmívala. Upřeně na Bela hleděla velkýma šedozelenýma očima. Rty měla plné, její pyšný výraz jim dodával jakousi smyslnost. Mohlo jí být sedmdesát, ale její podivná krása byla překvapivá.
- Když mi dáš něco k jídlu, řeknu ti, co tě čeká.
To nebyla prosba, to bylo samozřejmé konstatování, které se bez jakýchkoli pochybností měnilo v rozkaz.
- Jak jsem řekla. Dáš-li mi najíst, budu ti věštit - zopakovala neznámá tak samozřejmě, že Běla celého popletla. Ženina suverenita ho podivně ochromovala.
- Já ani nemám nic navařeno...
- Uvařím.
- No tak tedy dobře, něco se najde. - omlouval se Belo. V tom zmatku kouřil naráz dvě cigarety a myšlenky mu přeskakovaly hned sem, hned tam. Pustit neznámou do kuchyně? Co když něco ukradne? Nevystřelili si z něho kamarádi? Opatrně se rozhlédl, ale nikde nikdo. Topoly tiše šuměly a fotbalové hřiště naproti bylo pusté jako každé pondělí dopoledne. Neznámá otevřela vrátka, až Belo musel uskočit. Kráčela tak pokojně a přirozeně, jako by sem patřila odjakživ. Ve skleníku jsou psi! chtěl ji Belo varovat, ale žena už byla uvnitř a psi si jí vůbec nevšímali. Vešla hlavními dvěřmi do prostranné kuchyně a potom do spížky.
- Na oběd budou bramborové placky, řekla.
Belo stál uprostřed kuchyně. tvářil se, že je všechno v pořádku, ale křečovitý úsměv ho prozrazoval.
- Klidně běž na pivo, udělám zatím ty placky - řekla žena a ani nezdvihla hlavu od brambor. Díval se jako zhypnotizovaný jak škrábe brambory a sedl si.
- Nevěřím na takové věci. Jak víš, že chci jít na pivo?
- Prostě to vím.
- Jak to víš? Jen tak z ničeho?
- Vím a hotovo. Neboj se, nic ti nevezmu. Jenom se najím, vyvěštím ti a odejdu.
- Já se nebojím - řekl Belo, ale nebyla to pravda. Dokonce se začal potit. Měl strach z této neznámé, suverénní ženy, která ho odzbrojovala svou přímočarostí.
- Tak tedy jdu na jedno - řekl a vyšel z kuchyně. Psi se na něho vrhli, jako by ho neviděli dva dny. Tentokrát se nenechal olizuvat, mechanicky odkráčel do hospody, vypil pivo, zdvihl se a během chvilky byl zpátky v kuchyni. Neznámá už lila první placku na rozpálenou pánev. Vůně, která za chvilku pronikla celým dome, ho jaksi uspokojovala. Byl zvyklý na jinou vůni. Toto nebyla vůně párků a hořčice. Toto byla vůně, na kterou se pamatoval z dětství. A byla všude kolem. V kuchyni, ve spížce, dokonce se zavrtala i do peřin, které ještě od rána nebyly vyvětrané. Vlastně nikdy nebyly větrané, ale to ho teď netrápilo.
- Kde máš talíře? zeptala se najednou neznámá a začala škvařit slaninku.
Otázka ho upokojila. Tak přece jen všechno neví. Vstal a připravil talíře. Slaninka nádherně voněla, až teď si uvědomil, jak je hladový.
- Jsou výborné - řekl po prvním soustu a nelhal. Ještě nikdy mu nic tak nechutnalo, jako tyto placky, vonící česnekem a majoránkou. Žena jenom mlčky přikyvovala.
- Lhala jsem ti, řekla, když všechno dojedli. - Neumím věštit.
belovi se ulevilo a spadla mu z ramenou tíha, které se nedokázal zbavit od chvíle, kdy neznámou uviděl u vrátek.
- Stejně na takové věci nevěřím - odpověděl.
- Děkuji za jídlo, řekla žena a zvedla se k odchodu.
- Ne, to já děkuji - usmál se Belo a vůbec to nebylo proto, že měl slušnost v krvi. Vstal a vyprovodil neznámou ke vrátkům. Vyšla na cestu a tam se zastavila.
- Ty tuje jsou celkem dobrý nápad - povídala a Belo poprvé uviděl slabý náznak úsměvu na její tváři. Než si uvědomil, o čem je řeč, a než na něj stihnul padnout nový strach, neznámá zmizela.
Jak přišla, tak odešla. Topoly šuměly jako před hodinou, jenom psi se rozštěkali jako diví.

Zpět